OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američtí ENABLERS vás na svém třetím albu můžou velmi lehce oklamat. Ležérní nálada úvodní skladby „A Blues“ se snaží vzbudit dojem ospalé nahrávky, která si pohrává s omezeným rejstříkem poklidných emocí, čemuž výrazně napomáhá recitování Peta Simonelliho. V jeho hlase se mísí zkušenost a nadhled starého harcovníka, který má své mladické rebelantství už za sebou. Hudební doprovod se prozatím drží na uzdě a zpočátku jen dotváří příjemnou kulisu pro Simonelliho přednes.
Právě zde spočívá ošidnost prvního dojmu z hudby této čtveřice. Atmosféra uvolněné odevzdanosti už nebude mít dlouhého trvání. V „The Destruction Most Of All“ se poklidná hladina emocí začíná čeřit. Kytary přidávají na intenzitě, zvuk začíná být nahuštěnější a sevřenější a hlas ústředního recitátora opouští svůj klid. ENABLERS jsou vskutku rafinovanou partičkou, která se tváří jako strejdové, kteří si chodí po večerech do nočních barů přivydělávat brnkáním blues, aby vzápětí sundali masky neškodných tatíků a trefným slovem a nenápadnou psychedelickou hudbou se trefovali přímo do černého. Jejich nasazení a ostrost nespočívá v přímočaré tvrdosti a do všech stran prýskajících vzteklých emocích. Právě naopak. S nadhledem, mazáckou zkušeností a nepochybným stigmatem zvrhlé zlomyslnosti pečlivě budují napětí každé skladby.
Hudba se prolíná se Simonelliho deklamacemi. Místy zní výrazněji a do popředí se dostávají strukturované a příjemné melodie vzájemně se prolínajících kytar, jindy je zase kladen důraz na sílu slov lyrického sdělení a hudba jakoby tak trochu ustupovala do pozadí. Zvláštní a těžko zařaditelné hudební pojetí ENABLERS mi v těch vypjatějších polohách připomene například známý hit Henryho Rollinse a jeho bandu „Liar“ z roku 1994, ale v případě recenzované partičky přeci jen v poněkud méně zuřivém balení. Hlasové projevy Peta Simonelliho se nepouštějí do expresivních poloh, ale víceméně se pohybují po škále od nezaujatého a poklidného deklamování do stavu, který by se dal stručně charakterizovat jako „zvýšená hladina emocí“, v podobě intenzivní intonace, která dodává jednotlivým hudebním motivům na dramatičnosti.
„Tundra“ je skutečně na první pohled velmi nenápadná nahrávka, která nemá zapotřebí ihned vystrkovat růžky. Pod poklidnou skořápkou však bublají mnohé neklidné emoce dodávající desce značně sevřenou atmosféru. V hudbě ENABLERS se zvláštním způsobem mísí vlivy blues, rocku a písničkářství a vzájemně tak vytvářejí krystalicky čistou kompoziční strukturu. „Tundra“ je však v první řadě nahrávkou, kterou není radno podceňovat!
Na povrchu poklidná a nenápadná, ale uvnitř dramatická a neklidná nahrávka. Zvláštní a rafinovaný hudební recitál, který se postupně dostává pod kůži.
8 / 10
1. A Blues
2. The Destruction Most Of All
3. Carriage
4. New Moon
5. Februaries
6. Tundra
7. The Achievement
8. Kosovo
9. Bells
10. Four Women
Blown Realms And Stalled Explosions (2011)
Now You Can Answer My Prayers (EP) (2009)
Tundra (2009)
Output Negative Space (2006)
End Note (2004)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Exile On Mainstream
Stopáž: 31:59
Produkce: ENABLERS
Studio: Closer Recordings
Awesome
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.